Společným znakem všeho na Zemi i ve vesmíru je vzájemné vztahování se k sobě. Bez jednoho nemůže existovat a fungovat to druhé. Kvalita každého vztahu a toho, jak vztah prospívá pro konkrétní jedince, kteří ho tvoří, ale i prospěšnost pro jeho okolí, závisí na skutečnosti, kolik lásky je ve vztahu přítomno. Láska je tím, co vztah pojí a vyživuje.
Všechna náboženství bez rozdílu vychází z předpokladu, že Bůh ( Ježíš Kristus, Krišna, Buddha, Alláh, Šiva a další) je tím nejvyšším, koho lidé mají potřebu následovat.
Bůh je tedy tím, kdo ví, kdo dává život, kdo dává rozhřešení.
Bůh je láska. A co když – Láska je bůh??
Nejedná se o úvahy o dalším náboženském směru, ale o pojmenování toho, co známe, s čím se denně v našich životech potkáváme, co nám chybí, co nás svazuje, co nás posiluje, žene kupředu, dává nám smysl. Je to vždy láska, která naplňuje každý vztah a která má pro nás spoustu podob. Tu nejvyšší formu můžeme nazvat kupříkladu čistá láska nebo láska bezpodmínečná . Ať zvolíme název jakýkoliv, je to právě tato forma lásky, která nás nutí se jí přiblížit, nechat se jí naplno prostoupit, stát se opět Jí v její čisté podobě. V životě zakoušíme i její další tváře jako je například láska milenecká, mateřská, sourozenecká, přátelská aj., ale také její druhou, temnější stranu jako je závislost, sobectví, nenávist, žárlivost, krutost apod. Zažívání obou polarit nás vede k její nejvyšší a nejčistší formě. Svět plný protikladů a jejich vztahů nás učí tomu, co ve skutečnosti opravdu chceme, kým chceme být, jak se chovat sami k sobě, ale i jak se chovat druhým. V životě poznáváme různé projevy lásky a její odvrácené tváře. Náš svět je tedy duální ( dvojrozměrný), plný protikladů, plný opačných polarit.
Láska má však schopnost uvádět vše do harmonie. Do uvědomění si, že všechno v nás i kolem nás je prostoupeno touto kvalitou.Všechno živé i neživé je Jedním, Jednotou.
Bez lásky není lidská bytost schopna přežít. Právě díky lásce se propojujeme s druhými a skrze ně nacházíme cestu sami k sobě, ke své podstatě, ke svému středu.
Pocit jednoty zažíváme už na začátku svého života se svou mámou. Až do věku tří let se dítě s ní plně identifikuje, dokonce vnímá její prožitky a emoce, jako by byly jeho vlastní. Později se od tohoto spojení člověk vzdaluje, aby mohl najít hlubší vnitřní spojení sám se sebou, se svou podstatou.
Vztahy jsou naším nejvyšším učitelem. Síla, hloubka a opravdovost vztahu jsou přímo úměrné množství lásky, která do něj může proudit.
autor: Lavanya Volešáková